Ano čtete správně. Trenér Michal Broš. Ti, co se zajímají o jiný sport než jen o fotbal, si určitě tohoto tvořivého a chytrého útočníka pamatují. Tento rozhovor se týká výchovy mládeže v ledním hokeji. Asi si kladete otázku, proč se na fotbalovém webu vůbec zmiňuji o „hokejkách“. V žádném případě Vás nechci zatěžovat problémy hokejového svazu a neúspěchem Česka na nedávném Mistrovství světa juniorů. V tomto rozhovoru mě velmi zaujala poslední třetina. Jak už jsem zmínil, je to o výchově mládeže v hokeji, ale já v tom vidím velkou podobnost i při výchově fotbalistů. Žádný hráč v mládežnickém věku by neměl jít do zápasu ve stresu a s myšlenkou, že se bojí udělat chybu. V hokeji se raději odpalují puky a ve fotbale se odkopávají balóny. V tomto věku se hráči UČÍ hrát fotbal nebo hokej a důležitost výsledku by měla být až na druhém místě. Hrát na výsledek budou v dorosteneckých kategoriích a hlavně v mužích. Tady už hráč zúročí to, co se naučil v přípravce a v žácích. Když vedu utkání našich žáků, tak se někdy i já nechám v táhnout do utkání a oslepí mě myšlenka na vítězství. Není to lehké, když se podíváte na své hráče jak urputně utkání prožívají, jak se snaží o vstřelení branky, jak brání těsné vedení, abych sám sebe i své svěřence přesvědčil, aby si zvolili to těžší řešení situace a místo jednoduchého odkopu se snažili udělat protihráči kličku nebo přihrávkou najít svého spoluhráče. Ale musím jako trenér zůstat nad věcí a počítat s tím, že se situace vyvine v neprospěch svého týmu. A s tímto rizikem se velmi těžko smiřují hlavně rodiče. Ti, pro svého syna(dceru), chtějí jen to nejlepší a to vidí jedině ve vítězství v utkání. A na to má kolikrát trenér jiný názor a vznikají tak konflikty. Já jsem rád, že ve Skašticích se těchto sporů vyvarujeme a rodiče mi nechávají při výchově svých malých hráčů volnou ruku. Rozhovor s hokejovým trenérem Brošem o naší mládeži se mi moc líbil, tak jsem si dovolil ho dát i na naše webové stránky. Určitě stojí za to si najít pár volných minut a přečíst si názor jednoho z našich bývalých skvělých hokejistů na výchovu dětí. Já se s jeho názorem zcela ztotožňuji. A co vy?

Autor: Lukáš Motal

trenér mladších a starších žáků TJ Skaštice

Rozhovor s Michalem Brošem:

Reprezentace dál čeká na medaili, podlehla všem silným sokům, od USA dostala 7 gólů. Co turnaj o českém hokeji prozradil?
Docela dost. Proti Finům naši hráli výborně, řezali je rozhodčí. Pět na pět byli asi i lepší. Ale jinak byli Finové vynikající. Jen pár jich hraje v Americe, většina působí v domácích líhních. Váleli jejich košíkáři (dorostenci). Líbí se mi jejich škola.

V čem?
Mají míň obyvatel než my, zato vedou ve financích a počtu zimáků. Děti jsou poslušnější, až ovcoidní. Udělají, co jim řeknete. Na kempu jsem jich pár měl, byli pořád vysmátí, nic není problém. Řeknu: „Dáme ještě dvě kola.“ Půlka lidí reptá: „Ty volé. Co? Proč?“ Finové sklopí hlavu a s úsměvem si dají dvě kola.

Jak se liší jejich hokejová škola?
U nás se prosazuje minihokej. Kluci se učí hrát v časoprostorovém tlaku. To Finové hrajou a trénujou na velkém hřišti. Víc bruslí, dvakrát víc než my. Přitom nás trumfnou i v dovednostech s pukem.

V bruslení dost zaostáváme, že?
Ano. V našich přednostech, šikovnosti a vyčuranosti, nás ostatní dohnali. Když byla ve čtvrtfinále zavřená modrá čára, Američani to obrátili a rozjeli akci znovu. Jako náš nároďák před 30 lety. Krása!

Co chybí našim juniorům? Technika? Střelba? Tlak do branky?
Třeba. Dovednosti vrychlosti. Tvořivost s pukem u zadáků u dětí zařezáváme odmalička. Když nás Američani ve čtvrtfinále v první třetině napadali, přinutili beky k chybě a zařídili si rozhodující náskok.

Kvalitní zadáci nerostou. Proč?
Už v minihokeji trenéři velí pálit puk po mantinelu. Kravina! V patnácti pak kluka tvořit nenaučíte. Jak vypadá založení akce v mladším dorostu? Zpoza brány bum, vytečování ven a honíme to. Z druhé strany totéž. To je tenis! Vidět příhru ve vlastním pásmu, rozehrávku přes centra, to neexistuje. I kdyby ti kluci chtěli, nezvládnou to, nedají puk přesně. Pokud se nezačne užáčků, nikam se nedostaneme.

Jak to dělají jinde?
Loni jsem ve Švédsku na turnaji šesťáků čuměl na beky Djurgardenu a MoDo. Zády do hřiště u mantinelu nikdy neodpálí puk naslepo. I když se s ním zašmodrchají a vyrobí šanci pro soupeře. U nás je to opačně.

Proč?
Trenéři i rodiče chtějí za každou cenu vyhrávat. Vše pro výsledek! Jasně, má se počítat skóre a vést statistiky. Ale není to hlavní věc. Malí kluci se nemají zbytečně stresovat.

Kde ještě ztrácíme na svět?
Hráči podstupují málo vypjatých zápasů. V sedmé třídě mezi námi a světem nejsou tak velké rozdíly, ty rostou s přibývajícím věkem.

Proto je zvláštní, že svaz rozšířil juniorskou extraligu a ještě víc rozmělnil její kvalitu, ne?
No jistě. Já bych nechal jen dvouročníkový mladší dorost a tříročníkový starší dorost. Pokud hraje kluk ve dvaceti za juniory, tak je asi čas uvažovat o lepším zaměstnání. Konkurence je chabá i mezi sedmáky. V naší soutěži jsou čtyři vyrovnaní soupeři, zápasy mají grády. Zbylých jedenáct týmů, to je na nic. Pro nás i pro ně. Osm kvalitních mačů za sezonu, to je k smíchu.

Konkurenci hledáte v cizině?
Naštěstí existuje i doma. Nadšení tatínkové ze Zlína vymysleli a nastartovali Hockey Tour, soutěž paralelní se svazovou. Zaplať pánbůh díky ní máme navíc šest zápasů a dva super obsazené turnaje.

Takže rodiče organizují akce, které by měl pořádat svaz?
Je to cesta. Rodiče jsou ochotní obětovat peníze i čas. Díky nim se utkávají kvalitní týmy. Ale co dorost a výš? Tam se špička má zužovat, ne rozšiřovat jako v juniorské lize.

Je to těžké. Není dost výborných hráčů ani v žácích. V Oulu mají v ročníku 2003, který tady trénuju, 45 kluků. Postaví tři elitní týmy. U nás jsou bohužel dohromady ti, co všechno dělají naplno. I ti, co berou hokej jako zájmový kroužek. Ti horší táhnou dolů ty lepší.

Chybí silnější základna. Co dál?
Když máme míň dětí, hodně záleží na úrovni práce v oddíle. Někde mají zapálené rodiče a trenéry, kteří vytáhnou jednu kategorii v jinak normálním klubu. Tady mají vynikající čtvrťáky, támhle šesťáky. Ať mi nikdo netvrdí, že to nejde.

To nadšení je klíčové, že?
Rozhodně. Když je člověk naštvaný na celý svět a dělá to za pár korun… Jak to může vypadat? Ve Finsku je trénování dětí prestižní a dobře placené. Berou oproti nám poloviční částku, ale v eurech. Ta kvalita se bez základny a peněz dá dohnat jen mimořádným nadšením.

Přibývá takových „bláznů“?
Výjimečný hráč tu nevyroste bez zažraného táty, který s ním objíždí kempy. Když kluka jen hodíte do systému, nemůže být top. Leda by měl štěstí na trenéra, jako je v Letňanech pan Zavadil. Hrozně moc závisí na rodičích. Můžou neskutečně pomoct, zároveň často ubližují.

Ještě ke svazu. Prospívají jím vyslaní trenéři do regionů?
Ti kluci si vydělají nějakou korunu. Mají instrukce ze svazu. Záleží na tom, jak je kdo kontroluje. A některé myšlenky nejsou dotažené. Třeba plány na dvě měsíční návštěvy gólmanského trenéra v malých klubech ztroskotaly na nedostatku peněz. Je z toho jedna návštěva za měsíc. A to až od listopadu.

Mládežnické týmy dělají pokroky. Ale nejlepší teenageři stejně prchají do ciziny. Fungují tedy podle vás svazové projekty?
Těžko můžou fungovat, když si to v klubech stejně dělají po svém.

Co říkáte na akademie?
Moc do nich nevidím. Ale ve Finsku se dorostenci dostávají do ligy dospělých, u nás na to nemají. Viděl jsem, jak to chodí v Oulu. Kluci vedle hokeje udělají školu a mají základní licenci na trénování. Nedělám si iluze, jak vážně u nás hoši berou studium. Všechno, dobré i špatné návyky, se rozvíjí od narození.

Co přesně myslíte?
Hráči ze zlaté generace dělali odmalička všechno pořádně. Trenér má půlku práce, když kluci makají naplno. Ale standard upadá. Občas si u mě zatrénujou dorostenci a já vidím, jak málo se v oddílech dělá. Někde by kluci chtěli dělat víc, ale mají to zakázané. Chybí jim síla. Hormonální změny z nich můžou udělat nezastavitelné rakety, ale tady se toho nevyužívá.

Proč?
Pořád slyším předpotopní názory, ať se na jaře a v létě nechodí na led. Ale když se z toho dvakrát třikrát týdně udělá zábava, nikoho to psychicky nevyčerpává. A není možné vynechat čtyři měsíce na ledě.

Těžko se motivují. Další věc je kázeň. Přes některá pravidla nejede vlak. Na led se chodí včas. Při cvičení se dojíždí až na lajnu. Kdo fláká trénink, jde pryč. Když není kam couvnout, nenominuju panáčka na zápas. Naštěstí se mi postupně daří mančaft vycepovat. Kluci si zvykli na řád. Většina rodičů to chápe, ti další budou mít námitky vždycky.

Co vás nejvíc udivilo?
Jeden z chlapců vyprávěl, že mu rodiče slíbili počítač za tři vylepšené známky na vysvědčení. A pak povídal: „Opravil jsem si jednu a dostal akorát nějakej zasr..ej mobil.“ To ukazuje, jak si váží věcí. Tenhle způsob výchovy nevede nikam.

Jsou děti rozmazlované?
Jsou odmalička neskutečně oprašované, vybírají si jídlo, nesmějí zmoknout… Já svým dětem říkám: „Že mi jídlo nechutná, neznamená, že ho nesním.“ Mně kdysi nejela vysočina, ale nic jiného jsem nedostal, tak jsem ji zbaštil.

Jak rodiče v hokeji nejvíc škodí?
Vadí mi, když absolutně odmítají uznat trenéra jako autoritu.

Ona to občas moc autorita není.
Jasně. Ale typický otec kdysi hrál na rybníku, pak v hospodě kecal s kámošem, co to dotáhl do přeboru, a na základě toho si myslí, že to může koučovat. Tak to nejde. Rodiče doma před klukem vykřikují, že trenér je idiot. Že ho měl dát do první lajny… S tou nabytou svobodou zmizela jakákoliv úcta k autoritám.

Potíž taky je, že v nevolnickém systému výchovného nejde volně přestupovat. Co vy na to?
Ano, je špatný. Ale bez něj by rodiče každou chvíli stěhovali dítě do jiného oddílu. A po třech letech se vrátí tam, kde začínali. Zjistí, že je to pro ně na houby všude. Aby se to srovnalo, rodič musí věřit trenérovi a ten má dobře dělat svou práci.

Kdybyste mohl udělat pět zázraků, co byste provedl?
Obešel bych maminky, aby bylo víc dětí. Vybral bych tým borců, kteří by šířili hokejové geny. Třeba Jarda Jágr nebo Martin Ručinský by se měli přičinit.

V ideálním světě bych zrušil odstupné, kluby by se snažily, aby děti neutíkaly. Vykouzlil bych ranec peněz. Přestal bych děti stresovat výsledky. Rodiče a trenéři vytvářejí frustraci. Kluci se bojí zápasu, na který se mají těšit. Tátové a mámy chtějí víc než děti, těm chybí touha vyhrát, nevadí jim porážky.

Jaký recept používáte vy?
Výsledky některých zápasů jsou předem jasné, takže musíte navodit patřičnou atmosféru. Stresovat se, že dostanu rychtu? To je ptákovina! Nejde koukat na tabuli: „0:12, jéžiš, to je tragédie!“ Tak vyhlásíme minizápas na pět střídání: „Když ho neprohrajeme, zítra máte odměnu.“ S tím si pořád musíte hrát. Dělají si ze mě srandu, že vyhrabu pozitiva i tam, kde nejsou, ale tohle děti baví. Když hodně vedeme, řekneme třeba, že se soupeř nesmí dostat s pukem za půlku. Kluci napadají naplno, jedou celý zápas. Když to dokážou, dostanou žvejku nebo lízátko. I takové prkotiny zabírají.